Mám ráda středeční jógu v jurtě. To místo má atmosféru, potkám fajn lidi a většinou se po 1,5 hodině cvičení a meditování, téměř vznáším.

Tentokrát mám ale pocit, že mi jóga nepomůže. Jsem příliš vyčerpaná, unavená a rozmrzelá. Neshody se synem, jeho výpady proti mně, špatné nálady, křik. Těžko to snáším a málo kdy to ustojím v klidu.

Sedám si na karimatku a lektorka se ptá, jak se cítím? „Došel mi úsměv, nějak tu výchovu dětí nezvládám…..“ Začaly jsme povídat, každá přidala své zkušenosti a najednou byla hodina a půl pryč a my ji prokecaly! Tomu se říká jóga duše :o) Žádné z nás to nevadilo, prostě jsme si potřebovaly popovídat! Vznášela jsem se jako po cvičení a rozhodla se, že myšlenky, které mě napadly, sepíšu. Pro příště, až si budu opět připadat bezradná.

A teď pěkně od začátku:

Prošla jsem náročnou nemocí a z hodiny na hodinu opustila svoji malou asi 5ti měsíční dcerku a měsíc a půl ji téměř neviděla. To, že dcerku i mě tato odluka poznamenala, jsem začala vnímat, až když se narodil syn. Začala jsem si všímat, že mám jiný vztah s dcerou a jiný se synem. Začala jsem si všímat, že dcera má problém se mnou udržet oční kontakt, že se nechce se mnou mazlit a že nemá nejmenší problém být beze mě. Nejvíce jsem si to uvědomila ve chvíli, kdy si moji rodiče dcerku odváželi na prázdniny. Měla okolo 3 let. Posadili ji do auta, motor nastartovat, dcera naprosto bez emocí odklonila hlavu od okénka, nezamávala, neusmála se, ale ani neplakala. Rodiče odjeli a mě zůstalo velmi smutno. To není normální chování malého dítěte. Přemýšlela jsem co s tím….

Když se dcera vrátila, uvařila jsem oběd, sedly jsme si ke stolu a já začala povídat: „Amálko, pamatuješ si, jak jsi byla malé miminko, že maminka onemocněla?“ „Ano.“ A já povídala, jak to přesně bylo, co se stalo, že jsem z ničeho nic musela odjet do nemocnice, ani jsem se s ní nemohla rozloučit. Ale že za to ona v žádném případě nemůže. Dcera poslouchala a najednou řekla:“ Mami už stačí, už nepovídej.“ Nestihla jsem vše říci, ale respektovala jsem, že už je toho na ni asi hodně. Druhý den jsem znovu začala povídat, opět od začátku. Dcera už měla otázky, zajímala se, jaké to bylo, proč jsem musela odjet a co se dělo s ní. Vše jsem jí povídala, ona poslouchala a já měla pocit, že tomu všemu rozumí a že to potřebovala slyšet. Pak si někam odběhla hrát a já na naše povídání brzy zapomněla. Koncem týdne jsem se chystala po dlouhé době s kamarádkami večer ven. Oblékla jsem se a zavolala na dceru, že už jdu. Ale ona se najednou rozplakala. Nechtěla, abych někam chodila, objímala mě. Pro mě to v chvíli byla úplně nová zkušenost. Poprvé jsem viděla dceru projevovat emoce při loučení. Uvědomila jsem si, že jsme překonaly první blok, bariéru, kterou si dcerka vytvořila, aby mohla tu náročnou zkušenost přežít. Uzavřela si emoce, aby ji už nikdy nebolelo, když maminka odchází.

Byla to první slupka cibule, kterou jsme slouply. Já pak v dalších letech pracovala na zlepšení našeho vztahu. Často jsem před spaním vzpomínala na různé chvíle, kdy jsem dceři nerozuměla a nechovala se k ní tak, jak by potřebovala. Na dálku jsem se jí omlouvala a očišťovala vše, co ještě očištění potřebovalo. Utvrzením, že je to správná cesta, mi byly rána, když dcera vběhla do ložnice, zářila jí očka a objímala mě a smála se. Měla jsem pocit, jako by společně se mnou cítila, jak se odvalují balvany bolesti, nepochopení, opuštění a znovu jsme k sobě nacházely cestu. Tato moje práce a očišťování trvala celkem dlouho. Ale jednou přišla chvíle, kdy jsem pocítila, že náš vztah je úplně čistý. Že už mezi námi není žádná překážka, že je nám spolu velmi dobře. Že se nemusím nutit do mazlení s ní, ale že to jde samo.

Uvědomila jsem si, že vše co se nám v minulosti stalo, se dá zpracovat, vyčistit a poučit se. Pokud pozorujeme na našich dětech problém, je to často náš problém. Často slýchám, že rodiče berou děti k psychologovi, léčitelovi, terapeutovi. Ale sami na sobě nepracují. Uvědomila jsem si, že děti jsou naše zrcadla. Zrcadlí nám naše problémy, bloky, strachy, staré bolestivé situace. Stejně jako nemoc, když nám přijde do života, nás chce něco naučit, i problémy dětí mají často stejnou funkci.

Pro nás je však velmi těžké zastavit se a říci si: „ Syn, dcera má problém, nebo nemoc: co mám na sobě změnit, vyčistit, zpracovat, pochopit?“

Z různých situací v životě s dětmi mi vyplynulo, jak se co odráží na zdraví našich dětí. Pochopila jsem, že pokažené první zoubky u dcery, byly spojené s mým odchodem do nemocnice. Zrovna jí rostly první zoubky a ona toho měla opravdu „plné zuby“. Vysvětlila jsem jí tedy, z čeho kazy mohou pramenit a také, že nové zoubky už nemají důvod být náchylné ke kazům a budou jistě zdravé.

Angína například souvisí s neschopností rodičů komunikovat. Když jsme se před dcerou s mužem pohádali, druhý den dostala angínu.

Nebo když jsme se v autě při cestování dohadovali s mužem, dcera najednou řekla: „Už toho nechte, protože mě z vás bolí ucho!“ A ještě druhý den, jsem jí léčila bolavé ouško s velkou omluvou a vysvětlováním.  

Syn měl problém s prstíkem na noze, který se mu začal uzdravovat, až jsem se mu omluvila za můj předčasný odchod do práce: více zde http://www.zenaluna.cz/pribehy/ukazov%C3%A1%C4%8Dek

A ještě jedna zkušenost. Syna rozbolelo ucho, když jsme byli u rodičů a já jsem tak musela po mnoha letech znovu jít na stejné ušní oddělení, kde jsem v dětství bývala velmi často a bylo to pro mě traumatické prostředí. Doktor řekl, že má syn oboustranný zánět uší a že mu propíchne oba bubínky. Bylo to pro mě silně vypjatá emoční záležitost, sama jsem propíchávání uší zažila mockrát a pamatovala jsem si to jako velmi bolestivé. Propíchnutí uší jsem přes vyhrožování lékaře odmítla! Syn už cestou domů neplakal a ouška se mu velmi rychle zahojila! Donutil mě zpracovat si traumatickou událost z dětství, odmítnou to, co moje maminka odmítnout nedokázala a pak už nikdy se zánětem uší problém neměl.

Proč to všechno píši? V jurtě jsem si při povídání uvědomila jednu zásadní věc, která mě nikdy nenapadla. 

Dcera si jde vlastní cestou. Když jsem ji čekala, vybírala jsem porodnici pro ni, kde jsem se cítila dobře, pak jsem jí vybírala školku, vybírala jsem jí školu, vždy byla aktivní a chtěla hodně kroužků a zdá se, že jí vše vyhovovalo a stále vyhovuje. Je v tom spokojená, je zdravá a nezdá se, že by měla nějaké problémy.

Jenže syn jde tak trochu v jejím stínu. Narodil se ve stejné porodnici jako dcera, chodil do stejné školky jako dcera, chodí do stejné školy jako dcera, má spoustu koníčků. Ale šťastný v tom není.

Už se nedivím, proč na mě křičí, proč je s ním náročná domluva, proč přicházejí stížnosti na chování, proč si stěžuje na bolesti bříška. Chce jít vlastní cestou, ale nikdo ho neposlouchá. Zrcadlí mi moji neschopnost podpořit jeho individualitu. A to je velká výzva!

Když přijde nemoc nebo problém mých dětí, místo okamžité návštěvy psychologa nebo lékaře začnu přemýšlet, co mohu udělat pro zlepšení. Začneme si povídat, ležíme v posteli a mazlíme se. A taky zkouším různé metody, jak se mohu posunout a co je zrovna potřeba zpracovat a my se to skrze nemoc nebo problém dětí dozvídáme. A ono to funguje! Dříve či později (někdy to trvá déle) přijdu na příčinu a nemoc, či problém odchází, už je nepotřebujeme. Často se k nám dostane potřebný lék, právě ve chvíli kdy něco pochopím, třeba v podobě konopné mastičky na kožní vyrážku, v podobě zajímavého článku, rady atd.

Je to velmi zajímavá a v podstatě zábavná hra. Takže až příště přijde další výzva, znovu si tohle přečtu a budu hledat :o)

S úctou k našim malým velkým učitelům

Kateřina Juřenčáková