Po pětidenním pobytu na Slovensku a s načerpanou energií z pyramidy, jsem se vrátila domů. Myšlenka, která mě od té doby provázela, zněla: „Nechci trpět za druhé, ale chci žít a naplňovat svůj život a poslání.“ Také jsem se začala léčit skrze autosugesci, abych uvěřila, že je opravdu možné být zdravá.

To vše mi pomáhalo zbavit se alespoň částečně strachu z návratu nemoci. Když jsem několik měsíců na to zjistila, že čekáme miminko, bylo to pro mě celkem překvapení. Doktor v nemocnici mi totiž další děti zakázal, stejně jako jakýkoliv sport a mnoho dalšího. Zavolala jsem tedy svému nynějšímu lékaři a novinku mu oznámila. Zachoval se naprosto profesionálně a popřál mi mnoho štěstí. Až časem jsem se dozvěděla, že vůbec netušil, jaký bude mít mé těhotenství průběh a už vůbec ne, jak skončí.  Já jsem se cítila velmi dobře. Jediné co mi vadilo, byl fakt, že jsem stále brala kortikoidy. Už sice v menších dávkách, ale cítila jsem, že by to nemuselo být pro miminko dobré. Jednou za čas jsem si zavěsila prstýnek na nit a zkoušela trochu primitivně, zda léky mému tělu svědčí. Zajímavé bylo, že prstýnek vždy ukazoval, že ano a jednoho dne, ve třetím měsíci těhotenství, najednou začal ukazovat, že léky už nepotřebuji. A já je vysadila. Snižovala jsem si dávky, až jsem je přestala brát úplně. Když jsem pak přišla na kontrolu, můj lékař (mimo jiné Pan Profesor a opravdová kapacita), moje rozhodnutí naprosto respektoval.

Najednou jsem byla těhotná, bez kortikoidů a dařilo se mi velmi dobře. I porod proběhl v pořádku a zdálo se, že jsou snad všechny mé zdravotní problémy vyřešeny. Na kontrolách jsem dle lékařů byla stále nemocná s kapacitou plic asi jako 70ti letá stařenka. Ale v mém běžném životě, mě to nijak neomezovalo. Jediné co mě omezovalo, byl strach. Při každém sebemenším nachladnutí, chřipce, kašli, jsem dostávala panický strach z toho, že se vše zase vrátí.

Jednoho dne jsme byli na návštěvě u mých rodičů a můj muž se začetl do časopisu s článkem o německém léčiteli, který má přijet do Prahy. Řekl mi, že se mu to zdá zajímavé a že by se na něho šel podívat. To mě dost překvapilo a zaujalo a článek jsem si také přečetla a na seminář se objednala (můj muž jít už nechtěl :o) Tehdy mi jméno Clemens Kuby vůbec nic neříkalo a neměla jsem tedy žádná očekávání. Na rozdíl od mnoha jeho fanynek a fanoušků, kteří na seminář také dorazili. Bylo to celé tak jednoduché. Clemens seděl a povídal příběhy. Své i svých klientů, od dětí až po dospělé. Já jsem poslouchala a jeho povídání mi přišlo hodně zajímavé. Už se blížil konec, když Clemens začal povídat příběh o své pacientce, která trpěla rakovinou. Byla to paní s velkými problémy zdravotními i rodinnými. Měla panickou hrůzu z toho, že ji manžel opustí. Bála se, i když vynášel odpadky do popelnice, že se už nevrátí. Pro muže byl její strach velmi náročný a vedl k několika rozvodům a rozchodům. Žena za pomoci Clemensovi metody otázek, přišla na to, že její strach pramení z období dětství, kdy ji maminka zanechala ve školce a odešla. Jako malá to velmi těžce nesla, často plakala a nechtěla ve školce bez maminky zůstat. Když spolu na sezení na toto přišli, ženě se velmi ulevilo a měla pocit, že to je přesně ono, co ji vede k jejímu strachu a tím pádem i ke zhoubné nemoci a špatným partnerským vztahům. Rozloučili se, ale žena se druhý den vrátila. A říkala:“ Clemensi, pochopila jsem, že to téma je ještě mnohem hlubší!“ A začala povídat příběh z jiného života, o sobě jako malé, jak byla násilně v koncentračním táboře oddělena od své matky….

Tento příběh byl pro mě natolik silný, že jsem nemohla přestat plakat. Cítila jsem se tak trapně před všemi lidmi okolo mě. Všichni tiše poslouchali a já nezadržitelně plakala, nebylo možné to nijak skrýt, emoce byly mnohem silnější než já.  Clemens to viděl a říkal: “Pokud ve vás něco vyvolá silné emoce, například film, sen, příběh atd., je to reakce těla na něco nezpracovaného ve vašem podvědomí. Sedněte si večer před spaním, zapalte svíčku a hledejte otázky. Pokládejte si otázky, pokud si nepoložíte tu správnou. Pokud naleznete správnou otázku, naleznete i správnou odpověď!

Odcházela jsem ze semináře a bylo mi jasné, že mám někde hluboko v podvědomí veliké zranění. Začalo mi něco docházet, ale nedokázala jsem to ještě identifikovat. Příští večer, když šli všichni spát, jsem si zapálila svíčku, sedla v klidu k prázdnému papíru a začala jsem si psát otázky: Proč jsou mé plíce nemocné? Proč jsem nemocná? Proč se mi špatně dýchá?.......Psala jsem další a další otázky, ale žádná mi nepřišla ta pravá. Až mě najednou napadla otázka: Kdo nebo co nechce, abych dýchala?!

Tím se zpustila nekonečná lavina emocí, pláče a bolesti. Svíjela jsem se, plakala a najednou vzala tužku a začala psát příběh o mladé ženě, židovce, která na sebe vzala utrpení své rodiny a národa a umírala v plynu v koncentračním táboře. Cítila jsem tu strašnou bolest otráveného plynu v plicích. Viděla jsem tu ženu, jak leží na zemi a snaží se nasát ještě poslední čerstvý vzduch z rohu stěny. Viděla jsem, jak bolestí nehty škrábe o zeď a hlavně jsem slyšela její poslední myšlenku: „Umírám zbytečně, má smrt je zbytečná. Mohla jsem žít, ale zvolila jsem si smrt.  Má oběť, moje rozhodnutí, nebylo učiněno z lásky, ale z pocitu, že to tak mám udělat, že to tak musí být. Že musím trpět pro svou rodinu a národ. Umírám zbytečně.“

Bylo to velmi silné a stále je. Nevím, kdo byla ona mladá žena. Nevím, zda je to duše z mé rodiny, nebo má vlastní, nebo jen naivní představa a fantazie. Ale to není vůbec důležité. Důležité je, že jsem pochopila moji nemoc. Pochopila jsem, že se opakuje něco, co muselo být dokončeno, pochopeno, aby to mohlo odejít. A přestala jsem se bát. Už nebyl důvod, aby se nemoc opět vrátila. V tu chvíli jsem pochopila a v tu chvíli jsem se opravdu uzdravila.

Pochopila jsem, že ani oběť nebo smrt za druhé, pokud není učiněna z čisté lásky, je jen nesmyslné gesto. Tato zkušenost mi otevřela oči a naučila mě vidět věci a nemoci v daleko širších souvislostech.

Touto metodou otázek jsem přišla již na více podvědomých problémů a bolestí. Pochopila jsem, jak funguje nemoc, proč přichází, proč odchází a proč je důležitá. Všechny odpovědi na naše otázky máme v sobě a jsme jediní kompetentní si na ně pravdivě odpovědět.

Je to už několik let, co nemám žádné plicní problémy. Děti mám tři a moc ráda sportuji a zejména běhám delší trasy. Moje plíce jsou zdravé, už nemám důvod tomu nevěřit.

 Kateřina Juřenčáková

 www.prirozenaantikoncepce.cz                                                                                                           www.zenaluna.cz